Tma

Jednoho nudného a nezajímavého večera se u nás na bytě přihodilo cosi podivného. Zatímco jsme hráli počítačové hry, četli cizí statusy a dělali si z nich legraci, cosi šramotilo za dveřmi v naší kuchyni. Najednou se ozvalo hlasité prasknutí, spojené s pronikavým výkřikem. To samo o sobě ještě naši pozornost nezasluhovalo, ovšem výpadek proudu s tím spojený už se nás týkal.

Vše v bytě zhaslo, nastala absolutní tma. No dobře, naše notebooky stále svítily a ukazovaly nesvatou hodinu třiadvacátou. Faggy, můj spolubydlící, se začal hroutit. Nedostatek světla měl na jeho psychiku neblahý vliv. Začal jsem ho uklidňovat, ale po chvíli mi došlo, že ani mně tento stav nedělá dvakrát dobře.

Něco vám o tmě povím, jsou v ní podivné věci, divné a zlé věci. Nikdy nevíte okdud se to či ono zlo vynoří a jakou bude mít podobu. Ovšem rozhodl jsem si zachovat chladnou hlavu a tak jsem se pokusil heroicky vykopnout dveře do kuchyně. Podařilo se mi je vyvrátit z pantu, takže zbytek už nebyl problém.

Skrze pronikavou tmu jsem nic neviděl, ovšem za mnou se ozval nepříjemný zvuk. Poznával jsem ho až moc dobře, to je to protivné pípání, které vydává můj notebook a já nevím, jak se ho zbavit! Ale počkat chvíli, pokud jsem já tady, tak kdo...

Prudce jsem otočil hlavu směrem do našeho pokoje. Můj notebook nikdo neokupoval, tak jsem svůj pohled věnoval Faggymu. Jeho hlava bezvládně ležela na stole, ruce podél těla a obličej osvícený matným světlem z obrazovky. S neživým výrazem v obličeji vydal ten ohavný zvuk, tudu! Můžu být tvá matka? Zeptal se mě. Né, naser si! Zněla má odpověď a vydal jsem se opět prozkoumat zdroj příčiny výpadku do kuchyně. Faggy zatím vydával ty zvuky znovu a znovu, prokládaje je nesmyslnými otázkami.

Došel jsem doprostřed kuchyně a nikde jsem nic nenahmatal, nikdo tam neležel, byla prázdná. Chtěl jsem tedy rozsvítit, ovšem vypínač nereagoval. Musely vypadnout pojistky, napadlo mě.

To ale není nic dobrého! Jsou hluboko ve sklepě, který je navíc zamčený a jediný klíč má zlá paní. Musíme tuto noc tedy nějak přečkat. Ty ohavné tóny a podivné otázky vycházející z Faggyho úst na mě začaly doléhat, cítil jsem jak se mi zavrtávají hluboko do mozku. Kurva nech toho, dájni! Zařval jsem, ale on jako by mě neslyšel.

Začínalo to být nesnesitelné, zacpal jsem si uši a zatl zuby, ale bylo to čím dál pronikavější. Asi po dvou minutách v ukrutných křečích jsem si to uvědomil, to my jsme to zlo v této tmě! A pokud se střetnou dvě zla, tak se buď spojí nebo navzájem zničí.

Doplazil jsem se k Faggymu a rozhodl se otestovat obě varianty najednou. Jak tam tak bez života seděl, vydávajíc ty ohavné pazvuky, začal jsem mu z nohou okusovat kůži. Žvýkal jsem tato gumová sousta a polykal je. Pomalu se mu odkrývalo maso. Nijak na mě nereagoval.

Postupně jsem mu pojídal kůži směrem ke krku, všechnu jsem z něj okousal, rozžvýkal a polknul. Bez kůže dál seděl na židli a vydával ty zvuky. Začínal jsem pociťovat nevolnost, lehce se mi motala hlava a moje příšerně unavená spodní čelist poklesla, už jsem neměl sílu ji zavřít.

Najednou jsem ucítil šimrání na jazyku a pod bradou. Z úst mi vylezly čtyři dlouhé tenké pavoučí nožky a pod bradou byly cítit spousty malých jiker. Krvavý Faggy vedle mě se začal rozpouštět...

Z ničehonic se rozsvítilo, prudké světlo mě dočasně naprosto oslepilo. Jakmile se mi zrak vrátil, podíval jsem se na Faggyho, seděl ve svojí fialové mikině a hlavu měl položenou na stole, nejspíš usnul. V ústech jsem cítil hnusnou chuť papíru a v ruce držel okousanou krabici od pizzy. Kusy rozžvýkaného papíru jsem měl i kolem brady a pod ní.

Světlo nás zachránilo, sedl jsem si opět k notebooku a pokračoval tam, kde jsem skončil.