Ohava

Kráčím si takhle po mostě směrem k nádraží a přemýšlím, že už jsem dlouhou dobu nepotkal Žebravou Bábu. To její, vysokým hláskem zadrmolené, „Přispějte prosím částkou padesáti korun nebo zlatem do výkupu na staré a nemohoucí“ mi sice nechybí, ale vždycky mě to dostane.

Míjím obyčejné lidi na které se pitomě culím, prostě jenom tak. A najednou spatřím, že se ke mně blíží vysoká vyzáblá postava. Neodolám a otočím se na něj, je to něco mezi chlapem a dědkem, zaprášené šedé kvádro na němi visí jako kus hadru a hlavu mu hýzdí dlouhé mastné vlasy.

„Pane, pane, prosím, pane.“ Vydává roztřeseným tenkým hláskem a já se mu podívám rovnou do očí, každé se dívá na jinou stranu a obě jsou temně černé. „No? Co potřebujete, nechte mě hádat, geld na jídlo nebo jízdenku!“ Vychrlím ze sebe a pozvednu oči.

„Víte, no víte, já vás ujišťuji že jsem naprosto střízlivý, vím že je úterý, že kousek za vámi je nádraží a že Slunce zapadá na západě. Ale prosím, už potřetí jsem skončil takhle a tak se tu musím ponížit a vyžebrat si něco málo aspoň na jídlo.“ Ke konci tohoto monologu odhalil pod svojí košilí asi deset centimetrů širokou rudou pulzující bouli, plnou fialových cév.

„Do háje, chlape! Co vám je? To je alien?“ Ptám se vyděšeně. „Něco vám teda dám, vaše storka je sice dost průměrná, ale tahle ívl boule si pozornost celkem zasluhuje.“ Odvětím hned na to a z peněženky vyhrabu všechny mince pod deset korun. Nasypu mu je do ruky a „Gudbaj,“ povídám.

„Proboha! Tohle mi ale nepomůže, já potřebuju papírky, zelené, hnědé, nejlíp fialové!“ U těchto slov se skoro rozbrečí a mé mince vrhne vztekle na silnic. „Tak pozor, byla mezi nima i moje laky kojn, proč proboha chcete papírky? Jděte arbajtovat, třeba do cirkusu!“ Podrážděně na něj vychrlím.

Najednou přestává popotahovat a uklidní se, pak se na mě usměje, roztahuje úsměv pořád dál, až je skoro od ucha k uchu, ale zbytek tváře jakoby mu zamrzl. „Fok, tohle je docela sik, jak dlouho jste tady ten fejs trénoval?“ Zkusím se nejistě optat.

Přiblíží obličej až úplně ke mně a vyvalí oči natolik, že jsou dvakrát tak velké, úsměv roztáhne ještě více a jeho nosní dírky se taktéž rozšiřují. „Víš na co je potřebuju? Víš na co? Na nic! Já jen nechci, aby jsi je měl ty!“ Zasyčí na mě zlověstným hlasem. „Tak a dost, vy jste zlo a proti tomu já někdy fajtuju, třeba zrovna teď!“ Na konci této heroicky pronesené věty ho chytnu za bouli a silně trhnu.

Ozve se příšerné zařvání, takové že všichni v okruhu šesti metrů padnou na zem, včetně mě. V pravé ruce přitom svírám odporný vlhký pulzující rosolovitý vak, ze kterého čouhá spousta žilek, vlasů a malých kůstek.

Chvíli se vzpamatovávám a pak pohlédnu na dědka skrblíka. V místě kde byla před tím jeho boule má nyní obrovskou díru, uvnitř jakoby byl prázdný. Žádné maso, orgány nebo krev. Díra se mu pomalu zaceluje, kůže dorůstá, až po trhlině nejsou ani stopy.

„Noo, zachránil jsem vás a přemohl zlo, které vás sžíralo?“ Nejistě se ptám ještě ze země. „Ne, něco jsi mi vzal, nalož s tím jak je libo, já odcházím.“ Vydává ze sebe klidně a pomalou vrárovavou chůzí mi zmizí z dohledu. Podívám se tedy na ten vak a s hrůzou spatřím, že už mi prorostl skrze ruku.