Držte se hlavního tématu

Toto se týká jak těch, co chtějí něco sdělit, tak těch, kteří toto sdělení vnímají. Jinými slovy je jedno jestli píšete článek nebo mluvíte, čtete či posloucháte, neustále myslete na to, co je hlavním tématem vašeho příspěvku. Vysvětlím to z pohledu obou stran na příkladu.

Pokud chcete sdělit nějakou myšlenku, musíte si ujasnit co přesně a proč chcete říct a jak to nejlépe, nejjednodušeji a zároveň nejpřesněji podat. Čím lépe tomu dostojíte, tím lépe ten druhý pochopí co se mu snažíte sdělit a nebudete muset ztrácet čas dodatečným vysvětlováním. V každodenní konverzaci to problém nebývá, ten nastává až při komplexnějších diskuzích či sdělování pokynů. 

Příklad z každodenní konverzace: (v uvozovkách jsou vyřčené věty, kurzívou zase myšlenky)

Situace: Náhodný člověk 01 chce sdělit svému dobrému kamarádovi, Náhodnému člověku 02, že měl k obědu chleba s máslem. Chce mu to sdělit, protože mu takové jídlo chutná a chce, aby to Náhodný člověk 02 věděl. To je účel jeho příspěvku.

Náhodný člověk 01: "Dneska jsem měl k obědu chleba s máslem" 

Náhodný člověk 02: Takže Náhodný člověk 01 měl k obědu, což mohlo být dejme tomu někdy mezi jedenáctou až jednou hodinou u něj doma, chleba - možná toastový, celozrnný, normální - s málsem nebo něčím, čemu se lidově máslo říká. Teď se můžu zeptat na detaily, ale jen tak nezávazně tlacháme, takže nemusí sdělovat každou pitomost přesně tak, jak byla. Stejně ale pořád nerozumím tomu, proč mi to tu takhle náhodně říká.

Vidíte ty myšlenkové pochody? Úmyslně jsem zvolil takhle triviální větu, abych mohl demonstrovat co se děje v hlavě posluchače. Tedy posluchače, který je schopen kriticky myslet, uvažovat do hloubky (pro hnidolektuály - zná významy pojmů oběd, chleba a dnešek) a ví co se ještě dá upřesnit. Náhodný člověk 01 ovšem udělal tu chybu, že hlavní účel svého příspěvku nijak nezdůraznil (to, že mu takové jídlo chutná a chce, aby to Náhodný člověk 02 věděl).

Nyní si představte, že Náhodný člověk 01 podá naprosto vyčerpávající informace o jeho obědě po smršti otázek od Náhodhného člověka 02 - který nezná účel příspěvku a tak se proptá skrz na skrz. Teoreticky by stačilo prosté "Proč mi to říkáš?," ale chci abyste viděli jak vypadá skutečné přemýšlení do hloubky, jehož cílem je zjistit maximum detailů a účel samotný. Vypadalo by to asi takhle:

Náhodný člověk 01: "Dneska v 11:32 jsem měl k obědu celozrnný chleba, koupený v supermarketu vedle našeho domu, s domácím máslem. Obědval jsem u nás doma v kuchyni. Řekl jsem ti to, protože mi chutná a chci abys to věděl."

Náhodný člověk 02: "Proč jsi mi to neřekl hned?"

Náhodný člověk 01: "Myslel jsem, že tě to napadne."

Pokud nesdělíte účel svého sdělení či ho nějak jasně nenaznačíte, nemusí ho váš posluchač pochopit a vy se pak nemáte žádné právo divit milionu otázek, kterými vás zaplaví, zasloužíte si je - naučte se vyjadřovat. Samozřejmě není nutné se takhle vyjadřovat neustále, pravděpodobně by se tím víc času ztratilo než získalo (pokud budeme uvažovat fakt, že spousta sdělení je naprosto bez odezvy, pouze přikývání, úsměv, atd...)

Ovšem v případě skutečně kritické diskuze či sdělování pokynů (s tímhle mám velmi, velmi špatné zkušenosti a myslím že v tom nejsem sám) je zrkátka tato forma konverzace maximálně žádoucí. Sdělíte myšlenku, posluchač či čtenář ji pochopí a místo aby se musel hrabat v tom, co jste to sakra chtěli sdělit, může z vašeho sdělení vycházet. 

Když vám někdo něco sděluje, nechte ho v první řadě domluvit (sám také dost často skáču do řeči). Při čtení si naopak opravdu důkladně pročtěte, co dotyčný napsal, zamyslete se nad tím a poté reagujte. Často se mi stává že během řeči někam odbočím, použiji metaforu nebo něco kysele okomentuji. Místo aby se můj partner v diskuzi zaměřil na hlavní téma, začne rozebírat právě tyto dodatečné prvky a dost často je to spojeno s náhlým skokem do řeči. Uvedu to na příkladu:

Situace: Náš známý Náhodný člověk 02 chce sdělit Náhodnému člověku 01 pouhý fakt, že myslivec se sám chytl do pasti, kterou nastražil. To je účel jeho příspěvku.

Náhodný člověk 02: "Včera se myslivec chytl do pasti, kterou nastražil na medvěda a teď musí na stehy. Jak se říká, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá."

Náhodný člověk 01: "Počkej, jaká jáma? Co to bylo za jámu?"

Náhodný člověk 02: "To se tak prostě říká, neřeš to, o to nejde, význam té věty by se nijak nezměnil, kdybych to nakonec nedodal."

Náhodný člověk 02 chtěl sdělit tak prostý fakt, jako že se myslivec chytl do pasti, to je celé, šmitec, tečka. Na konec jen dodal krátkou větu navíc. A Náhodný člověk 01 se z nějakého důvodu chytl právě té (pochopil ji tak, že se myslivec chytl do pasti na medvědy a zároveň padl do jámy - což ho zmátlo a vyvolalo jeho dotaz), zkrátka nepoznal hlavní účel věty a místo aby se ptal například na to, jaké zranění mu past způsobila, (což přímo souvisí se sdělením Náhodného člověka 02) začne rozebírat těch pár slov navíc, přičemž je přímo pochopil jako spojené s hlavním účelem této věty. Pokud by se zeptal například "Kde se to říká?," bylo by to v pořádku, jelikož už je to otázka vycházející z tohoto sdělení, ne pomateně-rozebírající.

Takové nedorozumění může nastat vlivem nepozornosti či zkrátka nedostatečné schopnosti rozeznat co je důležité a co je navíc. Proto myslete dvakrát a položte otázku, až si budete jisti že rozumíte tomu, co se vám druhá strana snaží říct. Samozřejmě, pokud uvidíte že druhá strana to sama o sobě nemá moc promyšlené, nastavuje argumenty, nemluví jasně a z nějakého důvodu není schopna zpracovat logický argument (viz. Tvrzení, názor a neověřitelné tvrzení), tak ji buď ignorujte, vytrollte nebo zesměšněte. Tady nemá cenu ztrácet čas.