Jak jsem porazil Syntax B

Když jdete někam jako první, stanete se na chvíli hvězdou a středem pozornosti. Ostatní chtějí vědět co je čeká, jak se s tím mají vypořádat a jak jste to udělali vy. Hledají ve vás vzor pro své budoucí úspěchy, podařilo se to vám, může se to tedy podařit i jim.

Toto zkouškové mě napadla spásná myšlenka, dát si velkou většinu zkoušek před kulaté datum, 30. 5. 2014. No, nenapadla tak úplně mě, ale Kajza si ty zkoušky nacpal ještě před dvacátýšestý květen, inspiroval mě. A představa poklidných dnů už od začátku června byla lákavá a reálná.

Ačkoliv jsem v drtivé většině případů uspěl, bylo i pár selhání. A nadměrné energetické výdaje, spojené s odepíráním spánku, měly neblahý vliv na moji duševní pohodu, ovšem blahodárný pro rozvoj nových duševních poruch.

Tento případ byl někde na pomezí výše uvedených kategorií, uspěl jsem, ale chlubit se tím nemůžu. Řekněme že jsem použil poměrně netradiční metody, ovšem jakýkoliv způsob je v pohodě, pokud funguje a moc lidí při něm nezabijete nebo nezmrzačíte. Přesně v duchu mého přesvědčení.

Čekala mě ústní zkouška z anglické syntaxe B (skloňováním si nejsem jistý dodnes, ha!), učení jsem věnoval dva plné dny hraní Minecraftu a filozofickým úvahám nad tím, jaký má vlastně větný rozbor smysl.

Ačkoliv jsem doufal že nepřijde, den D stejně přišel. Vždycky doufám a pokaždé zoufám. Vstal jsem v nelidskou hodinu osmou nebo devátou, v takovou dobu vidím ještě rozmazaně.

Po zapsání snu a ranní hygieně byl čas realizovat můj záložní plán na zaručený úspěch. V látkové skříni na bytě (která je podle mého otce na hovno, jako ostatně vše na bytě a vše celkově) jsem vyhrabal bílé oblečení na kriket, suspensor a buřinku. Poté jsem se vydal opět do koupelny a před zrcadlem si nasadil nalepovací prodloužené řasy na pravé oko.

Poté jsem si dopřál sklenici mléka, sice mi nechutná a přemáhal jsem se asi půl hodiny, ale muselo se to zkrátka stát. Byla to součást plánu! Při odchodu jsem ještě odšrouboval násadu od smetáku a vydal se vstříc svému osudu.

Po schodech jsem pomalu vystoupal až do patra, kde byl kabinet profesorky. Zhluboka jsem se nadechl a třikrát zaklepal. „Vstupte!“ Ozvalo se. „Jste si tím jistá?“ Zaduněla má odpověď zkrze dveře. „Nechte těch pitomostí a pojďte dál, jinak můžete rovnou dojít až za týden.“ „Vy jste si to vybrala!“ Zasyčel jsem rozhodně a se zlomyslným výrazem jsem vyrazil dveře.

„I' M SIIINGING IN THE RAIN!!!“ Při zapění této sloky jsem násadou od smetáku shodil většinu věcí na poličce. „JUST SIIINGING IN THE RAIN!!!“ Teď byl na řadě stůl profesorky, která se nejspíše ještě nestihla vzpamatovat. Všechno se rozletělo po celé místnosti.

„PANEBOŽE, CO TO ZASE DĚLÁTE??“ Zařvala konečně a s vyděšeným výrazem na mě civěla. „Do háje, nesiruptujte můj song!“ „Kde jsem to skončil?“ Zadrmolil jsem, „ajo, WHAT A GLOOORIOUS FEEL!!!“ Násada nemilosrdně skončila rovnou v prosklené skříni, která už poté zas tolik prosklená nebyla.

„TO VÁM TO JEDENÁCTKRÁT NESTAČILO?!“ Optala se a držela se přitom skrčená za hlavu. „Né, to teda rozhodně né! A taky jsem zaslechl, že vás vaše pojišťovna přestává mít v oblibě!“ Vydal jsem ze sebe hlubokým hlasem.

„A vůbec, I AM HAAAPY AGAIN!!!“ Tentokrát jsem násadu prohnal náhodnou trasou skrze většinu místnosti, nic moc jsem netrefil, ale letící propisky vypadají jako plastový ohňostroj. „Máte lak, že to dál neznám!“ Řekl jsem pohrdavě.

„Když vám dám Déčko, odejdete a necháte mě to tady v klidu uklidit?“ Optala se mě poměrně klidným a smířeným hlasem. „Céčko a plácneme si,“ smlouval jsem dál. „Vzhledem k tomu že tu písničku dál neznáte a demolovat můj kabinet bez ní nejspíš nechcete, tak už se vás nebojím, Déčko.“

„Sakra, já tu na vás ještě najdu páku!“ Horlivě jsem se začal rozhlížet po kabinetě a zahlédl jsem, že se profesorka dívá směrem k poličce. Stálo na ní malé zelené porcelánové prasátko. „Áhá!“ Sebral jsem ho a držel jí ho, s odstupem asi půl metru, před obličejem. Má druhá ruka byla napřažená a násada od smetáku měla v možné budoucí trajektorii právě tento zelený klenot.

„Proč si myslíte, že mě to prase zajímá?“ Zkusila mě rozhodit. „Protože ho wačujete tak smutnýma očima, jaký jsem viděl jenom v anime a to ji pořádně nesleduju!“ Takže máte na výběr, buď Céčko a Porky přežije, nebo ho pošlu rovnou do prasečího nebe! A víte co? Žádný není!“ Po vyslovení svých podmínek jsem na prasátko lehce poklepal násadou a věnoval profesorce přímý a zbytečně dlouhý pohled do očí.

„Mám těch prasat plný šuplík!“ S touto větou otevřela vrchní šuplík svého stolku a skutečně na mě vykouklo asi šest dalších takových prasat. „Hmm, a máte jich taky plnej další šuplík a pak ještě další a další šuplík?“ Zeptal jsem se jí. „Ne, to nemám, proč se ptáte?“

„V tom případě je čas na trochu ulteadestrakšn!“ Vykopl jsem ten vysunutý prasečí šuplík až ke stropu a jak z něj začala ta prasátka padat, trefoval jsem se do nich násadou od smetáku. Netrefil jsem sice ani jedno, ale sledoval jsem jak se rozletí, až spadnou na zem.

„Sakra, co to?! Proč se nerozflákly?“ Prasátka dopadla na zem vcelku, tak jsem na jedno dupl, ovšem jen se lehce prohnulo a zase srovnalo. „Jsou z plastu“ Vysvětlila mi. „I Porky?“ Optal jsem se a zatřepal jí svým prasátkem před obličejem. „Ano, i Porky.“ „Proboha, co jste mu to udělala? Jste zrůda! Neboj Porky, budu tě mít rád takového, jaký jsi.“ Promluvil jsem k prasátku a citlivě ho pohladil.

„Všecho v tomto kabinetu je z plastu a to sklo, které jste rozbil, byla ve skutečnosti jen fólie.“ Řekla s úsměvem a složenýma rukama na prsou. „Panebože, i já jsem z plastu?!“ Vyděšeně jsem na ni pohlédl. „Ne, proč byste sakra měl být z plastu?“ Odvětila zmateně. „Ha! Takže nejste tak dobrá, jak jsem si myslel! Pojď, Porky, jdeme odsud pryč, všechno je tu bužet.“ Pohrdavě jsem odvrátil hlavu od profesorky a rázným krokem vyšel z kabinetu s prasátkem pod paží.

Když už jsem byl na chodbě, vykoukla ještě její hlava z kabinetu a se sklopenýma očima mě smutně oslovila: „Filipe?“ Neotáčel jsem se, jen jsem se zastavil. „Všichni vám lhali...“ Ozvalo se a uslyšel jsem dutou, nepříliš hlasitou ránu.

Pomalu jsem se otočil, na zemi mezi dveřmi ležela plastová figurína, bílá a bez obličeje, rukou nebo nohou. „Takže všechno je z plastu,“ Zašeptal jsem a vydal se ven ze školy.

Nakonec jsem dostal Éčko.